Na poslední cestě – Smrt a pohřby v Pojizeří napříč staletími

Na výstavě s názvem “Na poslední cestě…” se návštěvníci seznámí s podobou pohřebních rituálů v regionu Pojizeří napříč staletími. Na první pohled by se mohlo zdát, že se na rok 2021 Muzeum Českého ráje v Turnově oblékne do smutečního hávu. Za ústřední téma hlavních výstav si kolektiv autorů zvolil pohřební rituály. Ale zdání může klamat! Chystaný cyklus výstav a doprovodných programů s názvem „Na poslední cestě“ odhalí poutavé skutečnosti spojené s pohřebními rituály v průběhu staletí. Na své si přijdou milovníci pravěku, středověku, baroka i moderních dějin. Objeví se zde poznatky z oboru archeologie, historie, etnologie i folkloristiky. Důležitou součástí výstavy bude také líčení tradičních pohřbů na vsi. Smrt člověka s sebou ve všech dobách přinášela rozličné mechanismy, díky nimž se společnost, rodina, přátelé vyrovnávali s odchodem blízkého člověka, a které zesnulému jedinci zajišťovaly přechod ze světa živých do světa mrtvých. Jejich vývoj výstava vylíčí názornou, poučnou, nikoli však morbidní formou. Druhá část výstavy instalovaná v Kamenářském domě dá navíc nahlédnout do tajuplného světa popravišť, revenantů či spiritismu.

Top exponáty:

• Poprvé vystavené nejstarší lidské kosterní pozůstatky z Českého ráje
• Liturgická kopie ostatkového procesního kříže z 13. století z Českého Dubu
• Rekonstrukce dvojnáhrobníku Ješka z Vartenberka a jeho manželky Elišky z roku 1369
• Barokní cyklus obrazů Tanec smrti z márnice u kostela sv. Kryštofa v Kryštofově Údolí
  z poloviny 18. století
• Dětský relikviář z 18. století z Jilemnice
• Unikátní výklopná rakev ze hřbitova v Nové Vsi nad Popelkou z konce 18. století
• Cyklus výstav a doprovodných programů s názvem „Na poslední cestě“ odhalí poutavé skutečnosti spojené s pohřebními rituály napříč staletími. Na své si přijdou milovníci pravěku, středověku, baroka
  i moderních dějin. Důležitou součástí výstavy bude také líčení tradičních pohřbů na vsi. A víte, co činilo venkovské pohřby tak významné?

Hovoříme-li o období od 18. století až do 1. poloviny 20. století, pospolitost venkovského prostředí byla dána každodenním sousedským soužitím a omezenou mobilitou. Představovala prostor, kde se na životě jednotlivce podílelo celé společenství. Dělo se tak v rovině všední i sváteční. Jednotlivé životní etapy lidského života – narození, dětství, dospívání, dospělost, stáří a koneckonců i smrt se vyznačovaly pevně normovanými znaky. Přechody mezi nimi, tedy významné zlomové okamžiky v životě jedince, byly bedlivě dozorovány a prožívány celým okolím. Tyto „přechody“ byly doprovázeny rituály, které měly jedinci usnadnit vstup do nové role. Když umřel příslušník rodiny či soused, podílela se na jeho cestě ze světa živých do pomyslného světa mrtvých celá venkovská komunita. Účast na rituálu tvořila součást soužití vesnického společenství. Všichni vyprovázeli nebožtíka na jeho poslední cestě, která směřovala k posmrtnému životu. Podoba vesnických pohřbů se měnila velmi pomalu. Po generace dodržovaný řád dodával pohřbům smysl a jistotu zajištění posmrtného života.

Nahlédneme-li do života našich předků, je třeba mít neustále na paměti, že smrt byla každodenní součástí život. Tato skutečnost ovlivňovala dobové vnímání celého života i jeho konce. Především ve venkovském prostředí byl přítomný odkaz baroka a jeho důraz na „dobrou“ a „spravedlivou“ smrt. Venkovan poslušný obecně uznávaného společenského řádu hleděl proto před smrtí uspořádat všechny své náboženské i světské záležitosti. Bylo nezbytné se před smrtí usmířit s Bohem, rodinou i celým vesnickým společenstvím. Zejména staří a nemocní se tak na svůj odchod připravovali. V křesťanském prostředí se utvořil stabilní rámec duchovního zaopatření umírajícího – poslední pomazání, požehnání a poslední pořízení. Umírající se hleděl rozloučit s rodinou, přáteli, sousedy, odprosit je za případné křivdy a vypořádat majetkové poměry po jeho smrti tak, aby dědictví bylo rozděleno spravedlivým dílem. Mezi bohatšími venkovskými obyvateli bylo běžné sepsání testamentu čili závěti. Lidé, kteří odešli předčasnou nebo násilnou smrtí a nestihli dostát svým povinnostem, zanechali po sobě dluhy, neodčiněnou křivdu, případně malé děti, byli považováni za duše, které nemohou dojít pokoje. Obecně rozšířená byla z toho důvodu víra v revenanty, kteří se po smrti vraceli do světa živých. I o těch bude hovořit výstava „Na poslední cestě“.

Výstavní sál / 18. 3. – 5. 9. 2021