Slunovrat, Saturnálie, Chanuka a Vánoce

Vánoční výstava zaměřená na vývoj prosincových svátků, které jsme si zvykli nazývat „vánoční“, případně „adventní“. Ať si to lidé uvědomovali více či méně, oslavy v tomto období byly vždy spojeny s uctíváním všech čtyř živlů – ohně, vody, vzduchu a země, a to zejména proto, že pro všechny archaické agrární společnosti bylo právě toto období nejkratších dnů a očekávaného slunovratu časem, kdy se rozhodovalo, jak bude vypadat následující rok. Tehdy bylo nejdůležitější žádat božstva spojená s jednotlivými živly, aby lidem dopřáli dobrou úrodu, počasí bez ničivých pohrom, štěstí pro celou domácnost a další.

Projdeme se tak minulostí našich předků od nejzazšího pravěkého období kultu bohyně Matky, přes římské saturnálie, staroslovanské (předkřesťanské) Vánoce, ryze křesťanské svátky Narození Páně ve středověku, až po Vánoce v lidové kultuře doby našich prababiček, abychom se podívali, jak se měnily (nebo neměnily?) tyto pro společnost vždy důležité svátky plné mystiky, očekávání a naděje.

Vánoční výstava je zaměřená vývoj prosincových svátků, které jsme si zvykli nazývat „vánoční“, případně „adventní“. Je výsledkem mezioborového projektu oddělení archeologie, historie a etnologie turnovského muzea. Proč právě těchto oborů je nasnadě. Tradiční lidová kultura, která má v naší společnosti své stálé místo, má hluboké kořeny, které souvisejí s pohanstvím a s obyčeji, zvyky a obřady, které vykonávali naši předci dávno předtím, než naše společnost poznala křesťanství. Nejinak je tomu o Vánocích, které jsou vázány na období zimního slunovratu. Výstava tak přináší nejen pohled do dob dávných, ale především chce upozornit na kořeny a podstatu oslav vánočních svátků.  Zimní slunovrat byl v lidovém prostředí nejen oslavou Narození Páně, ale i oslavou zrození nového Slunce. Byl to čas příhodný pro provozování magických rituálů a obřadů, které měly jediný cíl – zajistit prosperitu v dalším období. Vesnický člověk, niterně spjatý se svojí půdou a se svými předky dovedl svůj život hluboce prožívat a zimní slunovrat pro něho znamenal návrat světla, naději, předzvěst nového života. A právě předkřesťanské symboly, v nich sehrávaly důležitou úlohu – pučící pupeny větví třešně, broskve či jabloně byly předzvěstí nového života, posvěcené hořící poleno přinášelo teplo i ochranu, cizopasné jmelí přinášelo sílu, česnek a šípky bránily nemocem, plápolající oheň ničil zlé síly apod.  Všechny tyto elementy nacházíme v pozměněné podobě ve vánočních obyčejích i dnes. Vánoce a především české vánoce jsou výrazem touhy po něčem posvátném, projevem stále se obnovující naděje. Třebaže se nám jejich obraz dnes proměňuje před očima, přece jen jsou svátkem stále živým. Významně se na tom podílí tradiční lidová kultura a to nejen ve své vnější podobě, tak jak ji vnímá většina společnosti, ale především v rovině kultury duchovní. Právě duchovní lidová kultura má v lidském úsilí schopnost přijímat, prožívat a spoluvytvářet tradice. Ty, které jsou vázány na přírodní síly a to oslavy Vánoc a zimního slunovratu s určitostí jsou, tak mohou přežívat v naší společnosti bez ohledu na proměny ideologií po tisíciletí.  Autoři výstavy se snažili o co neúspornější prezentaci jednotlivých jevů a symbolů, které sice všichni známe, podvědomě je používáme, zdobíme si jimi své příbytky, aniž bychom si však uvědomovali jejich význam a historii. Vrací se tak ke kořenům těchto svátků, k původu obřadů a obyčejů, které z dob pohanských přešly zcela plynule do tradiční lidové kultury a které prorostly i do zvyků, které dodržujeme dnes, aniž bychom si uvědomovali souvislost s jejich původem.   

VÝSTAVA VÁNOCE TEXTY

Výstavní sál muzea / 23. 11. 2016 – 31. 1. 2017