2014 Nominace Českého loutkářství na Národní seznam nemateriálních kulturních statků za Liberecký kraj. Vypracován nominační formulář, který byl společně s fotografickými a audiovizuálními přílohami zaslán  na NIPOS Praha. Dokumentace, která byla během výzkumu shromážděna, je uložena v MČR Turnov.

České loutkářství je fenomén, který existuje kontinuálně od druhé poloviny 18. století.

Nejstarším doloženým českým loutkářem byl Jan Jiří Brát ze Studnice u Náchoda. Kočovní loutkáři, jejichž největší rozšíření spadá do 19. století, hráli intenzivně po celém území Čech, Moravy a Slezska a šířili český jazyk především na venkově. Inscenačními prostředky marionetového divadla posléze uváděli i specifické hry domácího původu a také originální typicky české postavy, respektive loutkové typy. Od poslední třetiny 19. století se především díky sportovní a kulturní organizaci Sokol rozšířilo jednak spolkové loutkové divadlo, také díky masívnímu rozšíření rodinného loutkového divadélka (vlastnila je téměř každá měšťanská rodina) se loutkové divadlo stalo lidovou zábavou. Kontinuální tradici českého loutkového divadla dokládají mnohé scény existující od svého založení dodnes (např. Kacafírek Chrudim, zal. 1913, Říše loutek Praha, zal. 1920, Divadlo S + H, zal. 1930). Počet loutkových divadel ve 20. a 30. letech 20. století byl podle historických pramenů nejvyšší v Evropě. Např. ve druhé polovině 30. let působilo u nás více než 3 000 souborů.

Amatérská etapa loutkového divadla přinesla mnohé pozitivní trendy. Zapojovaly se vzdělané a talentované osobnosti (výtvarníci, spisovatelé, hudebníci, herci) a poprvé v českém kontextu začalo být loutkové divadlo chápáno jako estetický fenomén. Velmi tomu napomohl první loutkářský časopis na světě Český loutkář (1912), který pod názvem Loutkář vychází dodnes. V poválečné éře rozšířily spektrum českého loutkářství také profesionální scény, které specifickým tvůrčím způsobem rozvíjejí tuto tradici a vtiskly českému loutkářství osobitý umělecký ráz; po r. 1989 rovněž mnohé nezávislé scény.

Zvláštností, která přináší českému loutkářství příležitost k uměleckému růstu, je systém metodické pomoci ve formě zvláštního systému tzv. postupových přehlídek, vrcholící v Loutkářské Chrudimi (zal. 1951) – patrně jde o nejstarší kontinuální loutkářský festival v Evropě – a také dalšího uměleckého vzdělávání tvůrců, a to jak formálního včetně unikátního systému ZUŠ, tak neformálního (zejména aktivita NNO)..