Milena Juřicová – krajkářka
Milena Juřicová je velmi zručnou krajkářskou působící v České Lípě, ačkoliv původně pochází z kraje pod Orlickými horami. Svou cestu ke krajkářství a ručním pracím si našla až ve svých třiceti letech, kdy jí krajka posloužila jako terapie po závažné operaci mozku. Při pobytu v Žamberku začala docházet do ZUŠ na obor ručně paličkovaná krajka, kde se naučila to nejdůležitější z krajkářského řemesla, od kreslení podvinků přes výrobu různých druhů krajek (plátýnko, polohod, belgická krajka a další). Pětiletý kurz v Žamberku vedla Marie Poludová, která začátky Mileny Juřicové velmi ovlivnila.
Po přestěhování do České Lípy začala paní Juřicová své práce i občasně vystavovat a účastnit se krajkářských přehlídek, díky čemuž ji oslovili zástupci Městského úřadu v České Lípě s žádostí o zhotovení kopie tzv. českolipského kroje. S žádostí souhlasila a zhotovila všechny jeho vyšívané a krajkovou zdobené součástky, vzory pro výšivku i podvínky pro krajkové vsadky kreslila sama podle originálu. Náročný úkol dokončila téměř po třech letech a kopie kroje byla k vidění na Městském úřadu v České Lípě.
Protože ani po dokončení velmi složité práce na českolipském kroji neznala všechny druhy krajek, rozhodla se Milena Juřicová absolvovat ještě tříletý kurz paličkování u Vzdělávacího spolku uměleckých řemesel v Praze pod vedením Ivy Proškové. Po skončení tohoto kurzu sama vyučuje další krajkářky, o paličkované krajce přednáší a při různých příležitostech své řemeslo také předvádí na krajkářských přehlídkách, řemeslných trzích nebo slavnostech. V současnosti se věnuje spíše tvorbě krajkových „obrazů“, které zhotovuje podle vlastních návrhů a podvinků, neboť nerada dělá práci někoho jiného. Inspirací čerpá z historické krajky a jako hluboce věřící člověk také v řadě biblických námětů. Používá převážně bílé a krémové nitě, pokud si ovšem námět nevyžaduje barvu, jako v případě českých korunovačních klenotů. Ačkoli jsou tedy náměty velice různorodé, použité krajkářské techniky a další zpracování krajky odpovídá tradičním postupům.
Maruše Nová – zpracování ovčí vlny
Zemřela v roce 2016.
O zpracování různých přírodních materiálů se paní Nová zajímala od dětského věku, jelikož její otec a jeho rodiče byli tkalci z Velkých Hamrů. Přesto se se zpracováním vlny více setkala až za mnoho let, kdy si pořídila kozy a poté i ovce. Vlnu nejdříve prodávala, ale když zjistila, že prodej začíná být ztrátový, začala se učit ručnímu spřádání vlny na kolovrátku a zpracovávat si vlnu sama. Tehdy, v roce 2003, našla ve Zpravodaji svazu chovatelů ovcí a koz v ČR nabídku Odbytového družstva ROMNEY na možnost zúčastnit se kurzu ručního zpracování ovčí vlny. Lektorkou kurzu byla Ing. Iva Hanušová. Maruše Nová se v kurzu naučila předení, plstění mokrou cestou a tkaní na malém rámu a poté absolvovala ještě dva kurzy ve Věcově, oba pod vedením Daniely Linhartové.
První kolovrátek získala Maruše Nová od přátel a začala na něm zpracovávat vlastní vlnu, netrvalo dlouho a zakoupila další kolovrat od firmy Ashford a také elektrický střihací stroj, protože si ovce na jaře stříhá sama. Upředenou vlnu prodává v přadýnkách nebo z ní plete spolu se svou sestrou.
V roce 2007 bylo úsilí Maruše Nové odměněno udělením značky Regionální produkt Českého ráje na přírodní ručně předenou vlnu, surovou a pročesanou vlnu. Účastní se různých řemeslných akcí, kde prodává své produkty i předvádí řemeslo. Maruše Nová dodržuje tradiční způsob zpracování tohoto přírodního materiálu, který zná již od svých předků.
Ladislav Oliva – sklář, designer
Ladislav Oliva byl sklářskou tvorbou ovlivněn již od dětství, neboť jeho otec Ladislav byl sklářským výtvarníkem i pedagogem, dlouhodobě působil na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě. Stejnou školu vystudoval Ladislav Oliva mladší, poté pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v oboru Sklářské výtvarnictví u profesora Stanislava Libenského, kde absolvoval v r. 1988.
Poměrně brzo po studiích založil Ladislav Oliva se svým mladším bratrem Tomášem, též vzdělaným v oboru sklářského výtvarnictví, malé sklářské studio, kde působil jako sklářem i designér. Ve studiu bratři oživovali staré zapomenuté techniky foukaného skla a pro větší muzea vyráběli repliky historického skla, zabývali se však také tvorbou současného nápojového skla. Současně Ladislav Oliva pokračoval v linii vlastní volné tvorby a zabýval se tavenými skleněnými objekty na téma fosílií a mořských živočichů, vyvinul přitom vlastní originální technologii barevného grafického záznamu.
V roce 2005 se Ladislav Oliva uchýlil do vlastního ateliéru, aby rozvinul myšlenku prvních skleněných miniatur vytvořených jako skleněné kameny do šperků, významné podněty mu přitom poskytovala šperkařská tvorba manželky Marie a obou dcer, Kateřiny a Terezy. Dokázal vytvořit svým vnitřním vizím odpovídající barevné odstíny a ozvláštnit skleněné kameny zajímavou úpravou povrchu. Postupně si Ladislav Oliva vytvořil tvarové a kompoziční principy šperku a osvojil si práci se strukturou, úhly broušených ploch nebo klenutím čoček. Jeho šperky však nejsou pozoruhodné pouze svými barevnými odstíny, strukturou a tvary, jimiž evokují autorovu práci s tavenou skleněnou plastikou, ale také způsobem svého spojení s kovem, který je budován přímo na skleněné kameny. Ladislav Oliva si zvolil práci s tepanou a patinovanou mědí a vykazuje přitom zručnost a zkušenosti šperkaře. Aby mohlo sklo ve šperku tvarově, barevně a světelně vyniknout, kombinuje do černa laděný styl kovu s tmavou kůží.
V roce 2006 přišel další profesní zlom v podobě ateliéru skleněné mozaiky, který založil společně s manželkou Marií Olivovou. Postavili si vlastní zařízení na výrobu skleněného materiálu a tvořili motivy pro malé závěsné skleněné obrazy – květinové, abstraktní, náboženské či inspirované díly slavných malířů. Společně s manželkou a s výtvarnicí Miladou Pirkovou Baťovou se tak snažili oživit 5 000 let starou tradici a přiblížit ostatním jedinečné kouzlo mozaiky v interiéru, kdy se její barevné vlastnosti organicky proměňují v závislosti na měnících se světelných podmínkách. Technice skleněné mozaiky se Ladislav Oliva věnuje se zvláštním zalíbením, ač jde o práci často velmi náročnou a titěrnou, vyžadující pečlivé skládání barevných sklíček podle kompozice a kresby, podle celkového barevného záměru, pracné přištipování a přibrušování sklíček. Náročná práce na mozaice končí teprve vypalováním, spárováním a jejím vlepením do rámu.
Také při práci na mozaikách vyvinul Ladislav Oliva vlastní technologické postupy, které mu pomáhají docílit originálních efektů. Patří k nim zejména výroba zcela ojedinělé barevné suroviny s originálními barevnými přechody a čmouhami. Vedle malé komorní mozaiky už z ateliéru manželů Olivových vzešlo i několik větších realizací, včetně exteriérových.
Petr Šťastný – brusič drahých kamenů
Petr Šťastný se setkával s drahými kameny již od dětství na různých mineralogických lokalitách Českého ráje. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu šperkařskou v Turnově, obor broušení a rytí drahých kamenů a poté pracoval několik let v oboru broušení technických kamenů.
V roce 1991 si založil vlastní brusičskou dílnu, kde pracuje převážně s přírodními materiály a vytváří jak klasické, tak vlastní výbrusy šperkových kamenů, které se vyznačují zajímavými tvary, vysokým leskem a často i zvláštními optickými efekty. Při navrhování a realizaci výbrusů používá nejnovější poznatky z různých oborů a bohaté vlastní zkušenosti. Spolupracuje s řadou známých šperkařů a restaurátorů.
V posledních letech se Petr Šťastný věnuje i navrhování a realizaci šperků, ve kterých používá převážně přírodní kameny v zajímavých kombinacích tvarů, struktur a barev. Svou práci prezentuje na výstavách kamenů a šperků, v různých galeriích po celé České republice pod značkou Atelir PST. Mezi výjimečné mezníky kariéry Petra Šťastného patří spolupráce na replice Svatováclavské koruny pro EXPO 2000 v Hannoveru, podíl na restaurování relikviáře sv. Maura, spolupráce na nových insigniích pro univerzity a vysoké školy v Ostravě, v Hradci Králové, v Pardubicích, v Jihlavě, aj.
Petr Šťastný patří mezi brusiče, kteří navazují na dlouhou tradici zpracování drahých kamenů na Turnovsku.
Kamila Parsi Žďárská – sklářka
Ačkoliv se Kamila Parsi Žďárská narodila v Turnově, vyrůstala v Ondřejově u Prahy. Na střední školu se vrátila do zdejšího kraje a studovala Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě, kde v roce 1997 úspěšně zakončila obor Tvorba a výroba skleněných figurek. Bezprostředně po dokončení studií si založila vlastní ateliér, kde vyráběla skleněné foukané květiny a masivní tvarované figury. Ke skleněným objektům přibyla z existenční nutnosti výroba vinutých perlí. Prohloubení znalosti této techniky, v průběhu studia jen letmo zmíněné, jí otevřelo nové obzory tvorby, a tak vznikla bohatá kolekce skleněné bižuterie a autorského šperku. V roce 1999 svou tvorbu prezentovala na své první samostatné výstavě v Galerii Hnízdo v Praze.
V roce 2000 odcestovala Kamila Parsi Žďárská do Dánska, kde v centru Kodaně pro firmu Glasmenageriet Tivoli předváděla výrobu skleněných figurek v obchodě s českým sklem. Tato praxe ji přivedla k místnímu fenoménu sbírání skleněných špendlíků. Výrobě skleněných miniatur, které se pomocí zatavené jehly zapichují do barevných jehelníčků, se věnuje dodnes. Prostředky získané prací v zahraničí jí umožnily vybudování vlastní chladicí pece. Tento posun ve vybavení dílny jí poskytl prostor pro realizaci velkých foukaných kytic a závěsných dekorací, které prezentovala na výstavách v budově Neratovické knihovny a v Kulturním domě v Ondřejově u Prahy.
V roce 2007 proběhla její krátkodobá spolupráce s Corning Museum Of Glass v USA. Byla přizvána k zavedení workshopu v exposici „Botanical Wonders“ z dílny Leopolda a Rudolfa Blaschků. Díky své dřívější zkušenosti s výrobou figurek na prapůvodní benzínové lampě s nožním měchem na dmýchání vzduchu do plamene, se podílela na zprovoznění takovéhoto zařízení přímo v expozici. Spolupráce pokračovala výrobou několika replik Blaschkových květů spolu s dokumentací pracovních postupů pro potřeby této dílny. Díky tomu nahlédla okrajově do oboru výroby drátkových kytiček. Roku 2008 přišla nabídka paní Jaroslavy Brychtové na realizaci replik drátkových figurek jejího tatínka pana profesora Jaroslava Brychty. Vznikla tak unikátní kolekce replik určená pro sběratelskou obec.
Na výzvu vedení Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou v roce 2010 realizovala Kamila Parsi Žďárská velkou skleněnou „Kytici“, která je dnes součástí muzejních sbírek a krášlí vstupní halu. V tomtéž roce vznikla i kolekce vánočních ozdob jako prezentace současných trendů v tomto oboru k projektu „Skleněné vánoční ozdoby. Minulost, současnost, vize“. Jednalo se o realizaci foukaných tvarů podle návrhů akademického sochaře Milana Vobruby.
Od prvních let její tvorby až po dnešek, vedle své vlastní výroby, realizuje výtvarné návrhy kolegů výtvarníků, kde zapojuje komplexně širokou škálu technik od foukaného a tvarovaného skla, přes vinuté perle, až po využití kombinací skla s kovem či textilem.
Josef Nosek – Výroba saní
Josef Nosek se narodil v Roprachticích v Podkrkonoší, kde se také vyučil kolářem u svého otce, Josefa Noska staršího, jenž byl prvním z generace výrobců saní. Speciální sáňky opatřené lavičkou, řídítky a brzdným mechanismem, kterým se říká vlčky, dorazily do Krkonoš někdy v průběhu druhé poloviny 19. století a jejich výrobě se dříve věnovala řada truhlářů. Vedle vlčků se v dílně Josefa Noska staršího vyráběly také dřevěné vozy a trakaře, brány, kolečka a vše potřebné pro zemědělskou výrobu. Josef Nosek mladší nastoupil do učení v roce 1944 a v otcově dílně pracoval do roku 1953, kdy byla omezena výroba v otcově dílně a Josef Nosek mladší musel odejít pracovat n. p. Sport a poté n. p. Start, kde se vyráběly lyže. Po odchodu otce do důchodu v roce 1965 převzal dílnu, která tehdy spadala pod JZD Roprachtice. Ačkoliv hlavní zaměření dílny bylo jiné, zabývala se hlavně stavební truhlařinou, Josef Nosek stále vyráběl saně všech velikostí.
V 80. letech Josef Nosek již se svým synem Janem, narozeným 22. 5. 1958 a též vyučeným v truhlařině, přistavěl k domu větší truhlářskou dílnu. V roce 1991 si založili vlastní živnost, která přešla na Jana Noska po odchodu jeho otce do důchodu. V letní sezoně se v dílně vyrábějí dveře, okna, hrábě a jiné zahradní náčiní, v zimní hlavně saně, které Noskovi vyrábějí z jasanu, kterého je v okolí dostatek. Kmeny dřeva se kupují, dále už se materiál zpracovává v dílně.
Zemřel v roce 2019.
