AMULETOVÝ ŠKAPULÍŘ – předmět lidové zbožnosti

Pdf soubor ke stažení: ŠKAPULÍŘ

Ze sbírek turnovského muzea, konkrétně ze sbírky J. V. Scheybala a sbírky etnografie, jsme tentokrát vybrali předměty lidové zbožnosti – amuletové škapulíře, které byly početně zastoupené v lidovém prostředí. V odborné terminologii se tyto škapulíře někdy nazývají jako „nepravé“, protože termínem škapulíř se také označoval přehoz přes řádové roucho, sloužící k ochraně řeholního oděvu, popřípadě široký pruh látky s otvorem pro hlavu, který se stal, a dodnes je, u některých řádů součástí řeholního šatu. Postupem času však nabyl symbolické funkce a stal se vyjádřením vnitřního postoje nositele jako vnější, církevně schválený znak členů určitého bratrstva či kongregace. Z praktických důvodů došlo k jeho výraznému zmenšení a nosil se přímo na těle. Tvořily ho dva malé polštářky z vlněného či hedvábného sukna, vzájemně spojené provázky. Nejznámějším tohoto druhu je hnědý škapulíř bratrstva Panny Marie karmelské. Další laické škapulíře představují bílý škapulíř bratrstva Nejsvětější Trojice, řízeného trinitáři, černý škapulíř servitského bratrstva Sedmibolestné Panny Marie, modrý škapulíř theatinského bratrstva Neposkvrněného početí Panny Marie, který až do roku 1894 mohli nosit i nečlenové tohoto bratrstva, či fialový škapulíř sv. Josefa, jenž rovněž nebyl vyhrazen pouze členům určité kongregace. Za nošení těchto škapulířů (nejčastěji pod oblekemna holém těle) a vykonávání pravidelných modliteb udílela církev od sklonku 16. stol. odpustky. Věřící však škapulíři přikládali ochranný význam, zejména dosažení ochrany Panny Marie, jejíž obraz byl často natištěn na horní straně jednoho z polštářků.

V lidovém prostředí škapulíř nabyl jiného významu. Byl to druh amuletu v podobě pouzdra, do něhož lidé vkládali předměty s apotropajní mocí. Připisovala se jim zázračná síla, a podle toho se s nimi zacházelo. Víru zde nahradila pověra. Tento typ škapulíře měl svého nositele chránit před zlými silami, čarami a kletbami, chránit jeho život, zdraví, majetek a další důležité životní hodnoty. Jednalo se nejčastěji o kombinaci a kumulaci různých typů svátostek, pečetí, svatých obrázků, tisků modliteb, požehnání i úryvků z bible. To vše doplňovaly posvěcené předměty jako části rostlin například kočiček, zrna kadidla apod. Shromažďovaly se podle jednoduchého pravidla – čím více, tím lépe. Soubor se slepil, poskládal dohromady a vložil do textilního sáčku, zdobeného často výšivkou. Sáček byl pevně zašitý, protože se nepočítalo s jeho otevřením. Škapulíř lidé nosili při sobě – na krku, v kapsáři, nebo se vkládal do krovů či pod práh domů, do kolébek, loží, cestovních zavazadel, do chléva i do kurníku. Prostě všude, kde bylo třeba někoho či něco chránit. Přestože se výrobou těchto škapulířů mnohdy zabývali i řeholníci v klášterních dílnách, církev je oficiálně zavrhovala jako pověrečné předměty. Praktiky se škapulířem byly kritizovány a zakazovány právě proto, že se užívaly jako amulet, ne proto, že by byly z hlediska použitého obrázku či textu závadné. Podle četnosti dochovaných amuletových škapulířů – úplných, či jejich pozůstatků – je zřejmé, že tyto zákazy respektovány nebyly.