LOUTKY ZE STARÉ PŮDY

Loutky a loutková divadla ze sbírky manželů Pavla a Marie Jiráskových

Zahájení výstavy ve čtvrtek 9. listopadu 2017 v 17.00 hod. v Kamenářském domě.
Kamenářský dům / Výstava prodloužena do 4. 2. 2018

Výstava představí loutky a loutková divadla z přelomu 19. a 20. století (loutková rodinná divadla, divadla salonů, spolková a školní divadla z období Rakousko-Uherska).

České loutky jsou fenoménem… Více než sto let jsou vnímány jako národní kulturní poklad a v prosinci 2016 byly zapsány do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO.
   Tvorba loutek patřila k české tradici, z níž po roce 1950 vyrostl také úspěch českého moderního loutkového divadla i mezinárodní věhlas českého loutkového filmu. Tato tradice vznikla už během devatenáctého století u kočovných marionetářů, kteří putovali od vesničky k vesničce ve vozech a hrávali ve skládací scéně v sálech hostinců. Stávalo se, že byli pozváni s představením i k panstvu na zámek, kde v případě úspěchu bývali štědře odměněni. Někdy si šlechta nechala řezat loutky a malovat kulisy pro vlastní hraní divadla z libosti, jindy loutek užívali s úspěchem učitelé šlechtických dětí.

   Také v podzámčí panoval čilý loutkářský ruch. Nebylo třeba jen čekat, kdy do městečka zavítá některý s kočovných loutkářů. Od konce 19. století vznikala spolková ochotnická loutková divadla často s pravidelným provozem. O něco později došlo k mohutnému rozmachu rodinného loutkového divadla, kdy v mnoha rodinách fungovala malá stolní divadla, stále častěji s repertoárem věnovaným dětem.
   Výstava Loutky ze staré půdy představuje historické loutky a kompletní loutková divadla s mnoha proměnami dekorací, určená pro šlechtická, patricijská, později domácí, školní či spolková představení z let 1850–1920.  Na rozdíl od sériově vyráběných loutek a divadel se soustředí na loutky jedinečné, originální, vytvořené umělci pro konkrétní spolková a rodinná divadla často s originálními ručně malovanými kulisami.
   Nejrozšířenějším typem loutky tehdy byla marioneta vyřezávaná z lipového dřeva, bohatě kostýmovaná a vedená drátem a nitkami. Každý z řezbářů vtiskl svým loutkám osobitý charakter, sahající od lidové naivní řezby až po virtuózní uměleckou stylizaci umělců pracujících převážně pro kostely. Podobně je tomu s divadelními scénami i kulisami, které také velmi zřetelně odráží vkus i schopnosti svého tvůrce.
   Na sklonku 19. století se nejprve loutkové divadlo přestěhovalo z návsí, náměstí a hostinců do zámeckých salonů či měšťanských pokojů a nakonec i do škol, sokoloven a běžných rodin. Loutkové divadlo se stalo důležitým nástrojem výchovy i nositelem národního uvědomění.
Mnohá z těchto divadel se později stala základem veřejných ochotnických loutkových scén s pravidelným provozem a kvalitním repertoárem, která založila slávu českého loutkářství v době Československa.