Období první světové války

Dynamický rozvoj pivovarnictví v českých zemích, podobně jako u jiných průmyslových odvětví, ukončily události první světové války (1914–1918). Pivovary se potýkaly s nedostatkem základních surovin, zvláště tedy ječného sladu. Palčivým problémem byl i nedostatek pracovních sil, kdy při válečné mobilizaci odcházeli pivovarští zaměstnanci na frontu. Armáda rekvírovala pracovní dobytek i pivovarnické zařízení z použitelných kovů. Pivovary se také musely vypořádávat s nedostatečnou možností odbytu na domácím i zahraničním trhu (byly přetrhány staré obchodní vazby a státy se navzájem chránily řadou celních bariér).

Ve válečné době se snížil počet hostů v restauračních zařízení a ubylo také zábav a slavností, ze kterých plynuly podnikům zisky. Musely tak omezovat výrobu, přerušit provoz či dokonce úplně zavřít. Některé pivovary se zkusily orientovat na výrobu jiných druhů nápojů – sodové vody, limonády či pivních náhražek. Ve větší míře se rozšířila podomácká výroba piva z vlastními silami vypěstovaných surovin.

S nedostatkem zásob ječného sladu snižovali sládkové stupňovitost piva a výsledný produkt lidem často nechutnal. Pivovarníci rovněž začali experimentovat s pivními náhražkami. Jednalo se zejména piva vyrobená z bramborového škrobu, kukuřice či pohanky. Používán byl i cukerný surogát, což se hodilo i místním cukrovarům – české země byly výrobou cukru vyhlášené a za války jej obtížně exportovaly do zahraničí.

Pivovarnictví první poloviny 20. století

V období první československé republiky nedocházelo až na výjimky k zakládání nových pivovarů, ale k rozvíjení potenciálu podniků fungujících v době před rokem 1914. Po válce bylo nutné v pivovarech obnovit strojní zařízení degradované nepoužíváním, naplnit znovu výrobní kapacity, zkrátka navrátit českému pivu kvalitu a dobré jméno. A to se celkem dařilo. V roce 1927 bylo v Československu 492 fungujících pivovarů. Vyrábělo se hlavně pivo výčepní a ležáky, speciály byly spíše raritou. Nejvýznamnější technologickou změnou v meziválečném období bylo nahrazování kvasných a ležáckých dřevěných sudů nádobami ze železa a hliníku. 

V noci z 29. na 30. září 1938 byla v Mnichově podepsána dohoda o postoupení pohraničních území Československa Německu. Zabrání Sudet se citelně dotklo i českého pivovarského průmyslu. Republika ztratila 121 pivovarů a v odstoupeném území zůstalo 63 % chmelnic a zhruba 29 % osevních ploch jarního ječmene. Pivovary byly v řadě případů separovány od svých pomocných závodů či skladišť a potýkaly se tak s problémy v dodávkách surovin.

15. března 1939 vstoupila německá vojska na okleštěné území Čech a Moravy a obsadila ho. Válečná léta byla charakteristická neustálými nařízeními a omezeními ze strany protektorátní vlády, která vedla k omezení činnosti pivovarů nebo jejich úplnému zrušení. V období Protektorátu Čechy a Morava byl provoz zastaven v 75 pivovarech a v mnohých z nic již nebyl po roce 1945 obnoven.

I za druhé světové války docházelo v rámci systému řízeného hospodářství k nucenému snižování stupňovitosti piva – vyráběla se nízkostupňová piva, a to až k 3,2 stupňům. Rovněž bylo využíváno náhražek ječného sladu, kterého byl nedostatek.

Podobně jako v jiných průmyslových odvětvích docházelo i v pivovarnictví ke germanizaci – posilování německého vlivu v českých pivovarech a sladovnách. Na rovině personální se tak dělo prostřednictvím dosazování německých pověřenců, správců, důvěrníků či exponentů ve statutárních orgánech. Stejně tak probíhala germanizace v rovině kapitálové – majetkovými převody podniků z Čechů na Němce.

Znárodněné pivovary

Mezi lety 1945–1948 byla část pivovarů na území Československé republiky znárodněna a přeměněna na národní podniky. Charakteristickým rysem pivovarnictví za socialismu byla snaha koncentrovat pivovarské podniky do co nejmenšího počtu velkých a modernizovaných závodů. Došlo k vytvoření celostátního ústředního orgánu pro pivovarský průmysl, Československé pivovary n. p., který zastřešoval veškerou výrobu piva v zemi.

Pivovarský průmysl byl v Čechách pro dostupnost surovin na poměrně vysoké úrovni, i přesto, že do pivovarnictví se v éře budování socialismu téměř neinvestovalo a na výzkum a vývoj se dostávalo značně omezené množství finančních prostředků. Jediným nově zbudovaným pivovarem, který přežil až do současnosti, byl Radegast v Nošovicích otevřený na počátku 70. let. Pivovarské národní podniky byly schopné vyvážet pivo a slad nejen do zemí východní bloku, ale i na náročný kapitalistický trh. Upřednostňován byl však export do zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP).

V hospodářském systému centrálního plánování byl mimo jiné zpracován plán uzavírání pivovarů na léta 1960–1980, kdy mělo být v Čechách a na Moravě uzavřeno 84 pivovarů. Obecně lze říci, že pivovary byly rušeny tam, kde se jich na jednom místě vyskytovalo více, takže byla koncentrace výroby do jednoho podniku snadnější. Uzavírání pivovarů se naštěstí oproti plánu zpožďovalo v důsledku nedostatku finančních prostředků, které měly být určeny na modernizaci těch pivovarů, jež měly převzít výrobu po uzavřených podnicích. Mezi pivovary, ve kterých měl být ukončen provoz, byly zařazeny také Svijany (k roku 1966) a Malý Rohozec (k roku 1979). Oba pivovary se však uzavření vyhnuly.

Pivovary nové doby

Politicko-hospodářské změny po pádu komunismu zasáhly všechny sféry lidské činnosti a jinak tomu nebylo ani v pivovarnictví. Do divokých 90. let vstupovaly pivovary na území Čech a Moravy v počtu 71. Došlo k jejich privatizaci a přeměně na akciové společnosti, společnosti s ručením omezeným, soukromé podniky apod. Některé z pivovarů byly navráceny v rámci restitucí do vlastnictví původních majitelů či dědiců. Do pivovarských podniků začaly vstupovat zahraniční firmy a nadnárodní společnosti. Díky investicím nových majitelů dochází k modernizaci pivovarů, zlepšuje se jejich technická úroveň, což znamená zvyšování kvality vyráběného piva, zvyšování výstavu či exportu. Bohužel z některých pivovarů se díky standardizované výrobě, zvětšování výstavu či orientaci na zahraniční trh staly podniky vyrábějící produkty s výstižným označením „europivo“.

V posledních letech probíhá velká renesance piva spojená se zakládáním menších provozů – minipivovarů, které si pivo samy vyrábí a zároveň ho točí ve vlastní restauraci. Více se začíná experimentovat s pivy nefiltrovanými, nepasterizovanými, svrchně kvašenými či ochucenými.

Česká republika si již dlouhá léta drží první příčku ve statistikách spotřeby piva v přepočtu na obyvatele, v posledních letech se jedná o cca 150 litrů piva na každého z nás. Podle Evropského svazu pivovarníků je v Česku v současnosti v provozu 599 pivovarů, což je přibližně jeden pivovar na každých 17 500 obyvatel. Z členů Evropské unie tak drží Česko v této statistice prvenství, více pivovarů na hlavu mají v Evropě jenom ve Švýcarsku. Ve zprávě Evropského statistického úřadu z roku 2023 je Česko uvedeno jako čtvrtý největší exportér v EU, a to se šesti miliony litry piva.