Celý proces výroby piva nebyl ve svých počátcích pokládán za řemeslo či za živnost, ale pouze za obchod. Právovárečný občan se tak mohl věnovat ještě i jiné činnosti – což jiná řemesla nedovolovala. To byla příčina vleklých sporů mezi měšťany a řemeslnickými odborníky. Proto sladovničtí a pivovarští řemeslníci chtěli monopol na provozování své činnosti – stejně jako ho měli zástupci ostatních řemesel. Měšťané se však i nadále drželi svého práva (že i oni mohou vařit pivo), a tak musel v tomto sporu rozhodnout král. Právo měšťanů potvrdil v roce 1398 Václav IV. ve sporu o vaření piva, když rozsoudil, že „vařiti pivo není řemeslo, ale obchod, kteréhož se každý měšťan svobodně smí dotýkati. Nález krále Vladislava z roku 1477 toto rozhodnutí potvrdil, přiznal však sladovníkům alespoň monopolní právo na výrobu sladů pro své zákazníky. První cechovní organizace sladovníků jsou známé sice již z konce 14. století, ale jejich skutečný rozmach sledujeme až od následujícího století.
První sladovnický cechovní řád v našich zemích je doložen z Brna (1353). Obsahuje kromě cechovních povinností a práv i městské nařízení, jaké množství obilí se musí vzít na slad a kolik sudů piva se může z tohoto množství sladu uvařit, stejně už i zde byly stanoveny pokuty při nedodržování stanovených pravidel.
V případě poddanských měst držela právo vařit pivo ve svých rukou vrchnost, která však mohla toto právo svým poddaným propůjčit. Někdy se tak dělo zadarmo jindy za určený plat. Ani zákaz prodeje přespolních piv nebýval žádnou výjimkou.
Do 16. století využívali právo várečné turnovští sousedé zřejmě zcela automaticky a snad i zadarmo. To se v následujících letech výrazně proměnilo a objevily se pravidelné odvody za „propůjčení várečných živností“. Zákaz prodeje přespolních piv je pak poprvé v turnovských pramenech doložen v privilegiu Adama z Vartemberka z roku 1560.
Vzrůst sladovnického řemesla a jeho konstituování se do cechů sledujeme v českých zemích ve větší míře během 15. století. Po řeznících a krejčích je sladovnický cech brzo dokonce třetí nejobvyklejší v Čechách – do roku 1526 je známo 148 sladovnických cechovních řádů (zatím však ne v Turnově).
Obrazem vývoje cechů jsou právě cechovní řády (statuta), jež se od původní ochrany spotřebitelů stále více obracejí k úpravě vnitřních poměrů v řemesle a cechu. Jsou plná nařízení, omezení a pravidel – koneckonců to byl smysl cechovních organizací. Svázat své řemeslo jasnými předpisy a v konečném důsledku mít výhodu před případnou konkurencí. V případě výroby piva se různá omezení nejčastěji dotýkala počtu varů.
Např. v Hradci Králové byl roku 1499 povolen týdně var o 14 sudech, v Turnově bylo roku 1530 stanoveno provést var piva maximálně jednou za 14 dnů. Určovalo se také kolik obilí je třeba vzít na slad a kolik z něj uvařit piva, aby se nevařila piva slabá.
Nejstarším dokladem dokazujícím existenci již zorganizovaného sladovnického cechu v Turnově je cechovní pečeť s letopočtem 1614, z písemného materiálu máme první doklady o volbě cechmistrů v městských knihách počátku 17. století a doklady cechovní provenience z roku 1644, kdy byla založena nová registra. Ta v úvodu připomínají, že sladovnický a vodovarnický cech při požáru města předešlého roku ztratil veškeré své písemnosti, kterými se již „od 70 let řídili“. Tato zpráva, i když časovému určení nemůžeme zcela důvěřovat, nám potvrzuje, že cech byl zkonstituován někdy v 70. letech 16. století.
Veškeré písemnosti sladovníků a vodovarů (turnovský cech užívá striktně oba názvy řemesel) byly v době požáru uloženy v cechovní truhlici, která se nacházela v domě Jana Vodsloně (dnes Sobotecká ulice, čp. 245). Jan Vodsloň nebyl členem sladovnického cechu, byl to kovář, ale zastával tehdy post primátora města – to by mohl být důvod uložení nejcennějších materiálů právě u něj doma. Snad nabízel bezpečnější prostory než samotní představitelé cechu v době nejistoty třicetileté války, bohužel marně. Z veškerých materiálů sladovnického cechu (v cechovní truhlici bychom jistě našli knihy přijatých mistrů, tovaryšů a učňů, mistrovské lisy členů cechu, výuční listy, účetní doklady, svíce a peníze) se dochovala pouze cechovní pečeť, která byla nalezena ve spáleništi zničeného domu.
Dle Berní ruly působili v Turnově k roku 1651 minimálně čtyři sládci a dle dostupných materiálů je zřejmé, že jejich počet přímo ve městě postupně klesal. Ovšem i přes ztrátu várečného práva v 80. letech 17. století a jeho navrácení až po dlouhých sto letech (1775) fungoval cech kontinuálně až do rušení cechů v roce 1859. Sladovníci sice již nepracovali pro turnovské měšťany, ale působili jednak ve vrchnostenském pivovaru v Turnově a v řadě dalších podniků širšího regionu. Turnovští sladovníci se od ostatních cechů lišili výrazně právě svým územním rozsahem – jejich obvod se rozprostíral prakticky po celém severním Boleslavsku. Postupem času se tak těžiště turnovské organizace přesouvalo stále více mimo vlastní hranice Turnova, kde se však i nadále odehrávala pravidelná cechovní shromáždění. Územní rozsah turnovské sladovnické organizace na samém konci její éry lze vyčíst ze soupisu mistrů, kteří se v Turnově účastnili takové výroční schůze v roce 1857 – jednalo se o osmnáct sládků z Liberce, Hodkovic, Frýdlantu, Grabštejna, Nové Vsi u Chrastavy, Českého Dubu, Semil, Jesenného, Svijan, Hrubé Skály, Malé Skály, Smržovky, Turnova, Hrubého Rohozce, Malého Rohozce, Jablonce, Navarova a Mladějova.
Obr_1 – Pískovcová deska z roku 1538 na severní straně věže kostela sv. Mikuláše v Turnově se znaky sladovnického řemesla – dvě sladovnické limpy netypicky uspořádané do tvaru písmene V.
Obr_2-1 a 2-2 – Pečetě turnovského sladovnického cechu z roku 1614.
Obr. 3 – Pozvánka na cechovní schůzi konanou 14. června 1857 v hostinci U Zlatého lva, čp. 4 na náměstí. (Státní okresní archiv Semily)
Obr. 4 – Cechovní sladovnická truhlice z roku 1764.
