PIVOVARNICTVÍ V NEJSTARŠÍCH DOBÁCH

Kontakt: +420 481 322 106 / mail@muzeum-turnov.cz

PIVOVARNICTVÍ V NEJSTARŠÍCH DOBÁCH

Není tajemstvím, že pivo je známo od starověku, přičemž se předpokládá, že vzniklo již v pravěku, když naši předci začali žít usedlým životem a pěstovat obilí pro svou obživu. Vznik piva je tedy úzce spjat s rolnictvím. Termínem „pivo“ zde ale spíš rozumíme zkvašený opojný nápoj z opraženého obilí, který se zpravidla ještě různě dochucoval. Dlouhá cesta byla již k tomu, než se dospělo k ryze tekutému, zlatavému moku. Starověká piva bychom spíš přirovnali k řídké kaši, která se srkala slámkami, čímž se odfiltrovala tekutá složka od pevné, která po konzumaci zbyla.

V našich zeměpisných šířkách jsou velmi konkrétní doklady o výrobě piva z mladší doby bronzové, jako je nález unikátního, bohatě zdobeného vědra z Kladiny na Pardubicku. Rozbor usazenin prokázal, že se v něm vařilo pivo vyrobené z prosa a dochucené směsí bylin. Podle jeho výzdoby, která znázorňuje sluneční božstvo sedící na voze taženém labutěmi, je možné, že bylo určeno na pivo vařenému k oslavám slunečních cyklů. Není bez zajímavosti, že již v tomto období lidé holdovali pivu nahořklé chuti. Ještě sice nepoužívali chmel, ale nahořklé chuti docilovali pelyňkem.

Víme, že pivo znali také Keltové, a proto není třeba pochybovat, že jej od počátků vařili i Slované, kteří po polovině 6. století n. l. přicházeli na území Čech. Přibližně kolem roku 1000 se začal do piva přidávat také chmel a pivo se svou chutí zase více přiblížilo našemu, ale ještě v pozdním středověku se do piva někdy přidávaly například ořechové listy a další přísady. Nejprve se sbíraly šišky divoce rostoucího chmelu, který se vyskytoval především na březích vodních toků, neboť chmel pro svůj růst potřebuje dostatek vláhy. V průběhu středověku se chmel začal cíleně vysazovat a jeho pěstování i využití se stalo organizovanějším.

V našem regionu je dokladem pěstování chmelu několik zápisů v tzv. Zlomku urbáře kláštera hradišťského z doby kolem roku 1400, z něhož se dozvídáme, že z pěti blízkých vesnic – Jiviny, Mukařova, Mohelnice nad Jizerou, Neveklovic a Strážiště – se část poddanských dávek odváděla právě v chmelu. Kromě toho víme, že klášter měl svou vlastní chmelnici, na které byli zase z dalších vesnic lidé povinni robotovat. Počátky vaření piva v nedávno uzavřeném pivovaru v Klášteře Hradiště nad Jizerou tedy nepochybně spadají do doby fungování husity zničeného cisterciáckého kláštera, tedy snad již do třetí čtvrtiny 12. století, kdy byl založen.

Právo vařit pivo bylo ve městech vázáno na držbu domu. Tomuto právu se začalo říkat právo várečné a objevuje se skupina „právovárečníků“. Slad potřebný k výrobě piva si měšťané mohli dlouho vyrábět sami. Každý dům mohl mít k tomuto účelu nějakou místnost k výrobě sladu a svou jednoduchou pivovarskou pánev. Technický pokrok a snaha o výrobu kvalitnějšího piva ovšem zvyšovaly náklady na pořízení dražšího a sofistikovanějšího vybavení, což nebylo v možnostech každého měšťana vlastnícího takový právovárečný dům. Proto někteří z nich, nebo celá obec, zřídili větší pivovar, kde byla velká pivovarská pánev a sem pak docházeli ostatní sousedé. Ti postupně začali využívat pomoc odborných sladovníků a mistrů nebo sládků pivovarníků a proces výroby piva se rozdělil na sladovnictví a pivovarnictví. Specializace byl typický průběh vývoje řemesel ve středověku. Docházelo k postupné, u některých řemesel až k přehnané specializaci, která měla mnohdy šanci udržet se jen ve velkých městech. Také v Turnově je jasně vymezen pojem sladovník a pivovarník, respektive častěji užívaný termín „vodovar“.

Výroba sladů, a tedy práce sladovníků, byla samostatným řemeslem, která probíhala odděleně od pivovarů a vaření piva, které bylo výsadou majitelů právovárečných domů – právovárečníků. K postupnému sbližování obou oddělených, leč na sobě závislých oborů, docházelo od konce 15. století, kdy se šlechta začínala pomalu věnovat zcela novému oboru své činnosti – podnikání. Začala na svých panstvích zakládat pivovary a výrazně tak konkurovat měšťanským pivovarům.

Důvod byl prostý – i šlechtě začalo být jasné, že vaření a šenkování piva je výnosným obchodem. A tato nová podnikatelská vrstva se při zřizování nových pivovarů, sladoven a krčem jen málo ohlížela na starší práva a výsady kdysi udělené městům. Nejčastěji bylo porušováno právo mílové, jež ochraňovalo řemesla a živnosti v této vzdálenosti kolem města od nežádoucí konkurence. To vedlo ke sporu s městy, které (vedle klášterů, jež však pivo vařily spíš pro vlastní spotřebu, případně pro potřeby jimi provozované krčmy) do té doby měly na vaření piva, dalo by se říci, monopol. Vše se urovnalo až v roce 1517 tzv. Svatováclavskou smlouvou, kdy města uznala šlechtě právo na vaření piva za to, že naopak šlechta přiznala městům třetí hlas na zemském sněmu. Od té doby šlechtou zakládané pivovary (nejčastěji přímo při jejich sídlech) vyrůstají jako houby po dešti. U nás to bylo například v Doubravici pod Hrubou Skálou, na Kosti, na Hrubém Rohozci nebo ve Svijanech, který funguje dodnes.

Celkově lze konstatovat, že kvalita českého piva byla na poměrně slušné úrovni, o čemž svědčí například dodávky jihlavského piva na císařský dvůr, v 16. století byla ve Vídni čepována piva z Českých Budějovic, Olomouce, Brna, Prahy, Telče, Hradce Králové, Žatce, Chebu a Opavy a roku 1550 si císař Ferdinand I. vyžádal od městské rady v Domažlicích dodávku piva pro svůj dvůr. Se stoupající oblibou rostly zisky, ale s rostoucím objemem výroby se začaly měnit také podmínky pro provozování tohoto druhu živnosti. Funkce sladovníka se začal přibližovat funkci sládka a dosud samostatné sladovnické řemeslo se postupně stávalo nedílnou součástí řemesla pivovarského.

X