V procesu výroby piva byla několikrát zmíněna potřeba regulace teploty. Aby pivo správně vykvasilo, vyzrálo, vydrželo v ideální kvalitě a mělo správnou chuť, to vše vyžadovalo chladné prostory. Jedinou možností, jak docílit nižší teploty i v období horkých letních měsíců před zavedením chladícího stroje, byl led. Pivovary musely přes zimu naplnit sklepní prostory dostatkem ledu, tak aby mohly pivo chladit i v letních měsících. Led těžily na zamrzlých řekách a dalších vodních plochách ve svém okolí, ideálně ho získávaly z vlastních pivovarských rybníků. Muži vykonávající tuto práci se nazývali ledaři. Byli to přímo zaměstnanci pivovaru či lidé, kteří si v zimních měsících tímto způsobem přivydělávali.

Na zamrzlé vodní ploše vyměřili ledaři nejprve velký obdélník, jehož strany se očistily od sněhu a který následně vyřezali pomocí dlouhé pily. Velké ledové kvádry byly následně vytaženy háky na břeh, kde je dělníci rozřezali či rozsekali na menší bloky, které se odvážely na saních do pivovarů, ale i obchodů či restaurací. Udává se, že na jeden hektolitr piva bylo potřeba zhruba 70 až 100 kg ledu.

Led také používali samotní hostinští, dobře si vědomi skutečnosti, že teplé pivo dokáže hosta odradit od další návštěvy podniku, a tak chladili pivní sudy i přímo ve sklepech svých hospod. Led si opatřovali sami nebo jim ho dodával pivovar společně s pivem.

Vynález motorové pily na led, nástup dopravníků pro vytahování ledu na břeh i nákladní automobily na rozvoz ledu předznamenaly úpadek řemesla ledařů. Markantní snížení poptávky po ledu přišlo s vynálezem Carla von Linde. Jeho umělé chlazení způsobilo doslova revoluci.

Technologický vývoj na přelomu 19. a 20. století dovolil zavádění umělého čpavkového chlazení a umělé výroby ledu. Umělé chlazení však přírodní ledování zcela nevytlačilo a obě metody probíhaly v pivovarech paralelně až do 60. let minulého století. Do Plzeňského prazdroje byla poslední kra přírodního ledu dodána dokonce až v roce 1987.

Lednice pivovarů je kapitola sama o sobě. Sem se musela vejít zásoba ledu, která vystačila na celý následující rok (nejlépe dokonce na dva). Promyšleným systémem odtud byly chlazeny ležácké sklepy, kde pivo zrálo. Ne všechny pivovary měly však to štěstí a mohly si vybudovat podzemní, izolované sklepní lednice. Existují i unikátní nadzemní lednice, které svou konstrukcí uchování ledu přes rok také umožnily. Například mohutné ležácké sklepy v parostrojním pivovaru v Lobči – tzv. Rosenbergův systém.

„leden byl s mrazy, takže Slepé rameno zamrzlo. Pivovar Táborský z Turnova tu ledoval, takže se pilně jezdilo s ledem do Turnova. Ledaři dostali od 1 fůry 8 Kč, hospodáři za dovoz 22 Kč. Jezdilo se 4krát denně až s 10 povozy“.

Zápis v kronice Modřišic z roku 1937