K pivovarnictví bezpochyby od nepaměti patří i řemesla zaměřující se na výrobu dřevěných nádob. Původně se rozlišovalo mezi bednáři a bečváři, přičemž rozdíl mezi nimi byl definován hlavně velikostí jejich produktů. Bednáři pracovali s měkkým dřevem a vyráběli především nádobí a menší nádoby na denní použití – různé konve, vědra, máselnice či menší sudy, které stahovaly březovými, lískovými či habrovými obručemi. Bečváři naproti tomu vyráběli velké bečky, kádě či ležácké a transportní sudy, povětšinou z kvalitního tvrdého dřeva, do kterých se vešly stovky litrů tekutin. Obruče používali kovové, zejména železné. V průběhu 19. století se výraz bečvářství přestával používat a řemesla splynula v jedno pod označením bednářství.

V Turnově fungoval společný cech bednářů a bečvářů již od 16. století. Důraz byl kladen především na produkci nádob s přesně udanou mírou – jednalo se o „achtely, poloachtely a džbery“. Přespolní řemeslníci, zde označováni jako horáci, nebyli v prodeji své produkce nijak omezováni, jejich výrobky ovšem musely odpovídat turnovským mírám. Achtel je stará objemová jednotka z německého výrazu pro osminu, stejně jako věrtel pro čtvrtinu – viertel. Achtel by měl mít objem zhruba 2,9 litru.

Povinností turnovských bednářských či bečvářských mistrů bylo také udržovat v pořádku obecní sudy naplněné vodou, které ve městě sloužily jako protipožární opatření. Ty bývaly umístěny u městských kašen. K vrcholům bednářského mistrovství patřila výroba velkoobjemových dřevěných sudů. Na pivní ležácké sudy a kádě se používalo hlavně dubové dřevo. Klasická velikost sudů užívaných turnovskými pivovary v raném novověku byly čtyři vědra – čtyřvěderní sudy (přibližně 226 litrů).

Zřejmý technologický pokrok poměrně rázně ukončil činnost pivovarských bednářských dílen v polovině minulého století. Tehdy došlo k postupnému nahrazování dřevěných ležáckých sudů a od poloviny 60. let 20. století i dřevěných transportních sudů za hliníkové.