Voda je základní surovinou pro výrobu piva a tvoří více než 90 % objemu hotového nápoje. Není jí však třeba pouze na vaření, ale své nezastupitelné místo má i v technologii každého pivovaru. Celosvětový pivovarnický průměr ve spotřebě vody se pohybuje kolem 4 až 5 hl vody na 1 hl piva. Některé tuzemské pivovary dokáží stáhnout spotřebu vody až ke 3 hl na 1 hl piva.

Důležitým faktorem oblíbenosti piva v historii byla také skutečnost, že hygienicky nezávadná pitná voda nebyla především ve městech žádnou samozřejmostí. Povrchové vody byly běžně znečištěné a ani studny nedosahovaly takových hloubek, aby v nich nebyla kontaminovaná voda – spíše naopak. Pivo tak bylo nápojem, který v sobě spojoval výživové hodnoty s relativní zdravotní nezávadností díky technologii své výroby, která byla navíc dobře zvládnutá a obecně známá.

Za nejzdravější byla považována voda dešťová (padala – pocházela z nebe), byť si lidé byli vědomi, že se jí často nedostává a také se rychleji kazí. Proto byla za nejvhodnější považována voda pramenitá, nebo studniční, ovšem s poznámkou, že nemá ničím zapáchat a ideálně nemá mít žádnou chuť. Až na posledním místě, ve smyslu kvality vody, byla voda povrchová. Zde platilo, že lepší je tekoucí z řek a potoků než voda stojatá.

Kvalitní zdroj vody byl pro pivovar vždy zásadní. Změna nastala až v současných výrobních podmínkách moderního pivovarnictví, kdy je možné zdrojovou vodu upravit dle představ každého sládka. Přesto i dnes má vhodný zdroj vody pro pivovar svůj význam a vliv na výslednou chuť piva.

Obecně platí, že pivovarská voda musí splňovat stejné přísné limity jako pitná voda, která nám doma teče z kohoutku. Ne všechny parametry pitné vody jsou však současně vhodné také pro výrobu piva. Vliv na finální chuť má celková tvrdost vody a množství obsažených solí. Třeba vápník ovlivňuje pH v roztoku sladiny a mladiny, stimuluje činnost kvasnic, hořčík je zase nutný pro stimulaci enzymů při kvašení. Je to alchymie. Rozdílná tvrdost vody je žádoucí pro různé druhy piva. Dnes se stále více rozšiřující piva typu stout či ale vyrábí z hodně tvrdé vody, která dává vyniknout chmelové chuti. Oproti tomu klasická česká piva se vyrábí z vody měkčí. Pokud je voda čerpána z vrtu je jí většinou nutné vhodnou technologií změkčit, přičemž je platné, že povrchová voda je měkčí nežli voda podzemní z hloubkových vrtů. Pokud tedy sládek chce uvařit pivo opravdu ustáleného typu, jež je charakteristické i místem svého původu, tedy i určitým složením vody, je jasné, že se bude muset parametry a složením své vody zabývat.

Pivo obsahuje 85 až 95 % vody. Z pohledu chemického složení vody, zejména její tvrdosti, rozeznáváme hned několik druhů varních vod, pojmenovaných podle jejich výskytu (plzeňská, mnichovská, dortmundská, vídeňská, burton…). Množství rozpuštěných minerálů a jejich vzájemné poměry totiž zásadně ovlivňují chemické procesy při výrobě piva. Měkká plzeňská voda je tak výjimečně vhodná pro vaření světlých spodně kvašených ležáků, zatímco na opačném konci spektra stojí velmi tvrdá voda z britského Burtonu, která prospívá svrchně kvašeným pivům typu Ale.

Voda se při výrobě piva stává mikrosvětem, kde se potkávají další suroviny, bez kterých by pivo nebylo tím, čím je. Zde se spojí slad, chmel a posléze i kvasnice.